Před dávnou dobou žil na samém konci indiánské vesnice v Americe starý muž. Byl velice moudrý, měl vlídnou vrásčitou tvář a hluboké laskavé oči. Všichni vesničané starce milovali, vážili si ho a často k němu chodili pro radu.

Starý muž měl neobyčejně krásného koně. Všichni lidé ve vesnicích po celé zemi o tom koni slyšeli. Bylo to nádherné zvíře s dlouhou lesknoucí se hřívou. Jeho svaly se rozehrály leskem a krásou při každém pohybu. Stařec a kůň spolu žili již dlouho. Starý muž věděl o každé myšlence svého koně a kůň zase dobře věděl o všech starcových přáních dřív, nežli je vyslovil. Byli si za ta léta velice blízcí.

Velký Náčelník slyšel o tomto koni a vyslal svého posla, aby se muže zeptal, zda si ho od něj může koupit. Náčelníkův posel uháněl tryskem k vigvamu starého muže a seskočil ze svého koně. Když se jeho mokasíny dotkly země, prach se rozvířil všemi směry. „Starý muži, jsem zde jménem Velkého Náčelníka. Posílá své pozdravení a ptá se, zda si může koupit tvého koně.“

Starý muž byl člověk vlídný, důstojný a choval se s klidnou rozvahou. Nakonec odpověděl: „Odevzdejte, prosím, mé pozdravy Velkému Náčelníkovi a poděkujte mu, prosím, za jeho laskavou nabídku ke koupi mého koně. Ten kůň je však mým přítelem Jsme společníci.Znám jeho duši a vím, že i on zná mou. Nemohu prodat svého přítele.“ Posel odjel pryč. Za dva týdny nato kůň starého muže zmizel.

Když vesničané uslyšeli, že kůň se ztratil, všichni se shromáždili kolem starého muže.“Starý muži, to je ale velká smůla! Mohl jsi svého koně prodat Velkému Náčelníkovi. Teď nemáš koně ani peníze za něj. To je ale smůla!“

Starý muž se na každého z vesničanů podíval svýma mírnýma očima a řekl: „Není to smůla. Není to štěstí. Neznáme celý příběh. Řekněme jen, že kůň utekl.“ Vesničané odcházeli a kroutili hlavou, protože věděli, že je to veliká smůla.

O měsíc později se kůň starého muže vrátil a za ním následovalo dvacet dalších nádherných koní. Každý z nich byl bujný a překypoval vitalitou a energií. Vesničané běželi ke starému muži. „Starý muži, měl jsi pravdu. Nebyla to smůl, že tvůj kůň utekl. Bylo to štěstí. Teď nejenže máš svého koně zpátky, ale ještě dvacet dalších krásných koní! To je štěstí!“

Starý muž jen pomalu zavrtěl hlavou a s hlubokým soucitem řekl: „Není to dobré, není to špatné. Neznáme celý příběh. Řekněme jen, že kůň se vrátil.“ Lidé odcházeli a kroutili hlavou. Věděli, že je to převeliké štěstí, mít tolik krásných koní.

Starý muž měl jediného syna, který začal koně drezírovat. Syn každý den brzy ráno vstával a pokračoval ve své práci. Jednoho rána se starý muž přišel na svého syna podívat. Mladý muž se vyšvihl na neosedlaný hřbet divokého černobílého koně s přirozeným půvabem. Kůň se divoce vzepjal, otočil se doprava a pak doleva. Najednou jediným mocným kopnutím zadních nohou vyhodil černobílý kůň syna vysoko do vzduchu. Syn starého muže dopadl na zem a zhroutil se v prachu. Měl zlomené obě nohy.

Všichni vesničané se shromáždili s velkým nářkem a lamentováním. „To je ale neštěstí! Máš pravdu, starý muži. To že se tvůj kůň k tobě vrátil, byla velká smůla.“ Teď má tvůj jediný syn obě nohy zlomené a je z něho mrzák. Kdo se o tebe postará, až budeš starý a nemohoucí? Je to velká smůla.“

Starý muž se napřímil a vážným hlasem řekl: „Není to smůla. Není to štěstí. Řekněme jen, že můj syn si zlomil obě nohy. Neznáme celý příběh.“ Vesničané odcházeli a kroutili hlavami. Věděli, že je to velká smůla.

V zemi vypukla válka. a Velký Náčelník povolal všechny mladé muže do boje. Byla to krutá válka a vesničané věděli, že už nikdy svoje syny neuvidí. Ještě jednou se shromáždili okolo starého muže. „Starý muži, máš pravdu. Není to smůla, že si tvůj syn polámal nohy, protože i když je mrzák, pořád máš svého syna. My už nikdy své syny neuvidíme. Bylo to pro tebe štěstí.“

A starý muž znovu řekl: „Není to štěstí. Není to smůla. Neznáme celý příběh.“

Tajemství zbloudilých duší – Edith Fiore

různé

Brány pro duše - Tatjana Tichoplavovová

Fyzika víry – Tatjana a Vitalij Tichoplavovovi

Život po životě – Raymond Moody

Tulák po hvězdách – Jack London

Mnoho životů,mnoho mistrů - Brian L. Weiss

Moc přítomného okamžiku (pracovní kniha ) – Eckhart Tolle

.

Následující příběh mi vyprávěl kolega lékař, zanícený milovník přírody a myslivosti. Ke své smůle prodělal lehčí infarkt. Naštěstí se bez problémů uzdravoval a začal opět chodit do přírody. Jednou se vydal na delší procházku do lesa. V liduprázdném lese daleko od civilizace pocítil náhle ostrou bolest za hrudní kostí. Mohl a nemusel to být nový infarkt, při nejmenším to znamenalo nebezpečí. Dostal strach a jeho stav se tím ještě zhoršil. Uvědomil si, že úzkost zvyšuje nároky na jeho přetížené srdce a že panika by mu nepohla. Vzpomněl si na autogenní trénink, který dříve cvičil. Položil se do mechu a začal se uvolňovat. Tím se uklidnil, bolest pominula a on se zvolna vydal hledat lékařskou pomoc.

Autogenní trénink vytvořil německý lékař Johann Heinrich Schultz, podle kterého se také často nazývá Schultzův autogenní trénink. Schultz používal při léčbě svých pacientů hypnózu. Zaujala ho při tom jedna důležitá skutečnost. Stav pacientů se zlepšoval i při tzv. „prázdné hypnóze“. Schultz uváděl pacienty do hypnózy, nechal je nějakou dobu v tomto stavu a pak je probudil. Pacienti často uváděli zlepšení, i když Schultz nepoužil žádné hypnotické sugesce typu „cítíte se lépe“. Podstatný tedy byl stav uvolnění navozený hypnózou. Zajímavé bylo, že pacienti často uváděli při uvolnění pocity příjemné tíže a tepla. Právě vyvolávání tíhy v různých částech těla se pak stalo jedním z východisek autogenního tréninku.

Tradiční hypnóza má určité nevýhody. K mim patří zejména to, že pacient je při navozování hypnózy odkázán na zkušeného terapeuta a ten nemusí být vždy po ruce. To byl patrně hlavní důvod vzniku autogenního tréninku. Výraz „autogenní“ v názvu techniky je vytvořen ze dvou latinských slov, první z nich „autos“ znamená „sám“. Člověk si tedy stav uvolnění navozuje sám a není po zvládnutí techniky závislý na terapeutovi.

I u autogenního tréninku existuje řada variant. Uvádím zde tu, kterou používáme, drobnou odlišností oproti původní verzi je zde např. to, že snažší formuli týkající se dechu, řadíme na třetí místo před formuli tepu. Zájemce o podrobnou informaci o autogenním tréninku jistě uspokojí kniha Dr. K. Vojáčka „Autogenní trénink“, jejíž další vydání se v nakladatelství Grada – Avicenum připravuje.

Nácvik autogenního tréninku: Klasické Schultzovo schéma předpokládá trojí krátké praktikování každý den po dobu tří měsíců. Výuka další formule se zařazuje až po té, co byla zvládnutá formule předchozí. V praxi se většina pracovišť spokojuje s kratším nácvikem a formule se často vyučují prakticky současně. To, co někdo považuje za neúspěch při nácviku autogenního tréninku, bývá často působeno jen nedostatkem času věnovaného nácviku.

Příprava a prostředí: Pokud možno klidné prostředí, přiměřená teplota, volný oděv.

Výchozí poloha: Známá poloha vozky se svěšenou hlavou a nakulacenými zády není nejvhodnější. Neumožňuje volně dýchat a působí potíže lidem, kteří mají problémy s páteří, zejména s krční. Mnohem vhodnější je praktikovat vleže na zádech s rukama mírně ohnutýma v loktech s dlaněmi dolů nebo v poloze „mexického povaleče“ s nohama nataženýma, rukama svěšenýma podle těla a s hlavou opřenou vzadu. Přijatelný je také vyvážený přirozeně vzpřímený sed na židli.

Délka praktikování: Většinou 5 až 10 minut.

Postup cvičení

· Zavřete oči, uvědomte si tělo a nechte ho se uvolnit. Pak opakujte s postojem pasivní pozornosti jednotlivé formule.

· „Pravá ruka je těžká.“ Opakujte během 6 výdechů. Kdo umí vyvolávat pocity tíhy v pravé (u leváků levé) ruce, opakuje už pro celé tělo „tíha“. Pokud by se rozšíření pocitů tíhy na celé tělo nedařilo, je možné pocit tíhy nacvičovat zvlášť v jednotlivých končetinách i v dalších částech těla.

· „Jsem klidný (jsem klidná)“ nebo prostě „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.

· „Pravá ruka je teplá.“ Opakujte během 6 výdechů. Kdo umí vyvolávat pocity tepla v pravé (u leváků levé) ruce, opakuje už pro celé tělo „teplo“. Pokud by se rozšíření pocitů tepla na celé tělo nedařilo, je možné pocit tepla nacvičovat zvlášť v jednotlivých končetinách i v dalších částech těla.

· „Jsem klidný (jsem klidná)“ nebo prostě „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.

· „Dech je klidný.“ Opakujte během 6 výdechů.

Uvedené první tři formule (tíha, teplo, klidný dech) spolu s formulí klidu jsou nejdůležitější a také nejsnazší. Z autogenního tréninku může mít prospěch i člověk, který zvládne tyto první formule, ale nezvládne už ty následující. Mnoho lidí si např. ani po dlouhém nácviku nevybaví chladné čelo nebo si neuvědomí tep. To nevadí, i tak mívají z autogenního tréninku prospěch.

· „Jsem klidný (jsem klidná)“ nebo prostě „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.

· „Tep je klidný a silný.“ Opakujte během 6 výdechů.

· „Jsem klidný (jsem klidná)“ nebo prostě „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.

· Čelo je chladné.“ Opakujte během 6 výdechů.

· „Jsem klidný (jsem klidná)“ nebo prostě „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.

· Individuální formule (o individuálních formulích podrobněji dále). Individuální formule se opakuje 10 x.

· Na závěr se zhluboka nadechněte, energicky se protáhněte a otevřete oči. Tato část cvičení odpadá, jestliže autogenní trénink nebo jinou relaxační techniku používáte k navození spánku. V tomto případě ve stavu uvolnění setrvejte.

Paní Pazourková: Jaký je smysl jednotlivých formulí?

První formule tíhy vychází ze zkušeností hypnotizovaných pacientů, kteří popisovali během v uvolněných svalech pocity tíže. Formule tepla na povrchu těla a formule tepla proudícího do břicha mají za cíl změnit krevní oběh (při relaxaci jsou prokrvovány více pokožka a útroby, při stresu se prokrvují více kosterní svaly). Na krevní oběh je také zaměřena formule chladného čela, protože se podle Schultze při stresu oblast hlavy překrvuje. Formule klidného dechu a klidného a silného tepu (v originálu „srdce bije klidně a silně“) nepotřebují komentář, z tabulky v předchozí části knihy už víme, že při relaxaci se dech i tep zklidňují. Na závěr se většinou vkládají individuální formule k překonání určitého zdravotního nebo psychologického problému, k posílení určité dobré vlastnosti apod.

Pan Pazourek: Co když mi nějaká formule nejde nebo mi nedělá dobře?

Nejčastěji se to týká formule „Tep je klidný a silný“ (či „srdce bije klidně a silně“) u lidí, kteří se o své srdce bojí. Uvědomování si srdce u nich někdy vyvolá úzkost. V tom případě je lépe uvědomovat si tep v jiné části těla nebo tuto formuli prostě vynechat. Schultz také nedoporučuje autogenní trénink u lidí s vředovou chorobou žaludku a dvanáctníku a s ulcerativní kolitis. Formule navozující teplo v břiše podle něj zvyšuje prokrvení v této oblasti i peristaltiku (pohyby trávicí trubice) a může vést k zhoršení potíží. V tomto případě bude tedy vhodnější zvolit jinou relaxační techniku, např. Jacobsonovu progresivní relaxaci nebo nějakou formu jógové relaxace či meditace.

Pazourek junior: Jaký je rozdíl mezi relaxací a hypnózou?

To je složitá otázka především proto, že mezi odborníky naprosto nepanuje shoda v tom, co je to hypnóza. Podle některých má hypnóza k relaxaci blízko, jiní to popírají. Osobně si myslím, že mají pravdu obě strany, protože je více druhů hypnózy. Pomocí hypnózy se dá relaxace navodit, ale na druhé straně se tak dá navodit i stav, který s relaxací nemá prakticky nic společného.

Jak si vytvořit individuální formuli?

Tyto formule mají být jasné, srozumitelné a kladné (neměly by tedy obsahovat zápornou částici „ne“). Místo „nerozčiluji se“ tedy použijeme např. „Zachovávám klid a rozvahu vždy a za všech okolností“. Schultz spolu se svým žákem Luthem uvádějí řadu zajímavých formulí k překonávání různých problémů, některé uvádím jako prakticky užitečné, jiné spíše pro zajímavost:

· Nos je chladný. (Senná rýma)

· Hrdlo je chladné, hruď je teplá. (Kašel)

· Hrdlo je chladné, hruď je teplá, dýchá to, dýchá to klidně a pravidelně. (Asthma)

· Čelo je příjemně chladné, hlava je jasná a lehká, srdce bije klidně a snadno. (Vysoký krevní tlak)

· Močový měchýř je teplý. (Noční pomočování)

· Pánev je teplá. (Gynekologické obtíže)

· Konečník je těžký, pánev je teplá konečník je chladný. (Hemeroidy)

· Vyvolávání chladu na různých místech se používá proti svědění nebo k mírnění bolesti.

· Vím, že se dokážu vyhnout vykouření i jen jediné cigarety za všech okolností, v jakékoliv náladě, v každé situaci. Jiní mohou kouřit, ale mně jsou cigarety lhostejné. (Kouření)

Ještě přidávám některé formule, které doporučujeme našim pacientům závislým na alkoholu a jiných drogách:

· Střízlivost je výhodná.

· Žiji zdravě, žiji moudře.

· Jsem klidný a sebevědomý, alkohol nebo drogy jsou mi lhostejné. (Toto je mírně upravená Schultzova formule).

Nakonec dvě formule týkající se jídla. Tu první jsme vytvořili pro lidi, kteří chtějí zhubnout: „Střídmost je radost.“ Druhou uvádí Schultz a Luthe pro ty, kdo se svou váhou příliš zabývají, ta zní: „Váha je mi lhostejná.“

Pazourek junior: Jak byste kladně vyjádřil, že se nebudu zbrklý?

Jsem prozíravý a rozvážný.

Pazourek junior: To není pravda.

Formule nepopisují to, jak jste se choval dříve. Popisují to, jak se chcete chovat v budoucnu.

Paní Pazourková: Má smysl dávat si formuli. „Lidé jsou na mě hodní?“

Formule ovlivní vás, druhé nejvýš nepřímo tím, že se k nim vy budete chovat jinak. Zkuste si třeba formuli: „Dokážu s lidmi dobře vycházet.“

Pan Pazourek: Občas na mě jdou stavy smutku a pocit, že nic nemá cenu. Co byste mi poradil?

Dobrá formule je: „Život je zajímavý.“ Stavy smutku se dají relaxací mírnit. Pomáhá také tělesné cvičení. A kdyby nepomohlo ani to, měl byste vyhledat lékaře.

Vyšší stupeň

K autogennímu tréninku jsou volně přiřazena i tzv. „meditativní cvičení“ čili vyšší stupeň. Předpokládají dobré zvládnutí předchozího základního stupně, ale jejich smysl je trochu jiný. Nejde už zde jen o uvolnění, ale především o rozvoj osobnosti a sebepoznání. Jen málokdo cvičí celý vyšší stupeň autogenního tréninku systematicky, obvykle si z něj lidé vybírají podle svých potřeb a zájmů je určitá cvičení. Pro zajímavost a inspiraci uvádím všechny prvky vyššího stupně. Cvičení jsou řazena od jednodušších k složitějším. Před zahájením vyššího stupně je třeba si za pomoci dříve popsaných základních cvičení navodit stav relaxace.

· Při zavřených očích se dívejte do středu čela. Uvedený postup má blízko k prastarým cvičením, která se používají v józe a jež zlepšují schopnost vnitřního soustředění.

· Nechte za zavřenými víčky spontánně vynořit libovolnou barvu.

· Procvičujte při zavřených očích vybavování různých barev.

· Nechte za zavřenými víčky spontánně vystupovat libovolné předměty.

· Procvičujete při zavřených očích vybavování předmětů, pro které se rozhodnete.

· Zkoušejte si vybavovat různé abstraktní pojmy jako klid, štěstí nebo moudrost.

· Vybavte si povznášející citový zážitek.

· Vybavte si nějakého člověka (nejsnazší bývá začínat lidmi, které vídáte často a k nimž máte spíše dobrý, ale klidný a nekonfliktní vztah).

· Ve stavu klidu a uvolnění můžete klást nevědomé části sebe sama otázky a vyčkat na odpověď z nevědomí. Příklady takových otázek jsou: „Kdo jsem?“ „Jak nejlépe využít své schopnosti?“ „Kde je mé místo v životě?“

Paní Pazourková: Ten vyšší stupeň v něčem připomíná jógu a podobná cvičení.

Ano, Schultz jógu znal a patrně z ní i v ledasčem vycházel. Ostatně vyšší stupeň se také někdy nazývá autogenní meditace.

A ještě zajímavost. Podobně jako Jacobson i Schultz se dožil v dobrém zdraví vysokého věku (žil v letech 1884 až 1970).

1. volny.cz/psychoservis/ – stránky učitele terapie Andreje Dragomireckého.

2. regresniterapie.wz.cz/ – stránky šikovné auditorky – terapeutky Dominiky Pluhařové

3. regrese.cz/ - stránky Dalimily Valdové – spolupracovnice A.Dragomireckého

4. psyche.ic.cz/ – stránky Františka Cappellariho

5. mila.webzdarma.cz – stránky Míly Lukášové

volny.cz/jhavelka/ – stránky J.Havelky, různě kolem regrese

regresnaterapia.sk/ - stránky P. Bálinta, slovensko, jde svou cestou…

(úryvek z knihy – Edgar Cayce , O reinkarnaci)

Cayce zastával názor, že Ježíš definoval případné spasení duše jako postupný proces, který vyžaduje trpělivost a probíhá krok za krokem, oproti případu „náhlého zbožštění“.

V tomto kontextu vlastně reinkarnace apeluje na ty, jimž chybí dostatek sebevědomí, kdož o sobě pochybují, aby nepropadali zoufalství, když vidí, jak je zdánlivě jejich blízcí předbíhají.

Reinkarnací se jim dostává pochopení, že jejich svobodná vůle může pracovat pro jejich nejvyšší blaho, ale stejně snadno je může přivést do neštěstí. Cesta je vytyčena – pak už závisí na každém jednotlivci. Člověk musí sám vykročit, nemůže očekávat, že bude přetransportován do nebe pomocí nějakého spasitele – může se jenom stát, že takový levný spasitel povede své následovníky do nějaké imitace nebe, ale ne do skutečného.

Reinkarnace učí, že když se dostane nevinnému člověku újmy ze strany mocného nepřítele, neměl by chtít spravedlivou odplatu, protože tak se jenom s tímto nepřítelem spoutá a potom se oba budou muset spolu vrátit zpátky a pokračovat ve svém sporu dál, dokud se jim nerozsvítí natolik, že pochopí, jak hloupé jejich počínání je a potom zakopou válečnou sekeru a sjednají mír.

Ta z duší ve zmíněném konfliktu, jež se nacházela na vyšší duchovní úrovni, jenom zpomalila svůj duchovní pokrok, protože se nechala přimět, aby pokračovala na své cestě rychlostí té méně rozvinuté duše.

Pokud je ovšem duše chytrá, potom „nastaví druhou tvář“ namísto toho, aby se pokoušela o zbytečnou od-platu raději se osvobodí od dalšího spojení se svým nepřítelem. Tíha pak zůstává plně na nepříteli, který si se svým břemenem musí poradit sám a postupem doby na- pravit všechny škody, které svým počínáním napáchal.

http://www.volny.cz/psychoservis/

nebo zkuste :

http://www.regresniterapie.eu

Je to psychoterapie, která hledá a nachází příčiny psychických a psychosomatických obtíží v traumatech, která člověk prožil v minulosti.

Jaký je přesný význam slova „abreaktivní“?

Abych to mohl formulovat přesně, musel bych nejprve vysvětlit co je to korektivní událost, co je zúžený stav vědomí a co je to restimulace. Ale to už bych musel alespoň v kostce vysvětlit podstatu teorie.

Výborně, tak to prosím vysvětli.

Zúžený stav vědomí je takový stav vědomí, kdy je část pozornosti člověka věnována bolesti, kterou právě prožívá. Bolest je pro nás něco jako havarijní signál a proto nejsme schopni jí naši pozornost nevěnovat, pokud se vyskytne. Čím je bolest intenzivnější, tím větší část své pozornosti jí věnujeme. Čím větší část pozornosti věnujeme bolesti, tím menší část pozornosti jsme schopni věnovat ostatním informacím.Představme si to tak, že do vědomí přicházejí informace stále, ale my si je nemusíme uvědomovat. Všechno, co naše smysly registrují, se neustále zapisuje do naší paměti zároveň s informací o tom, jak tyto vjemy prožíváme. Naše smysly registrují stále, bez ohledu na to, zda si jejich registraci uvědomujeme. Jestliže například tady v pokoji bude mluvit rádio, ale já budu hovořit s tebou, tudíž mu nebudu věnovat pozornost, moje uši ho stejně zachytí a moje paměť ho zaznamená. Lze demonstrovat například v hypnóze, že pokud se člověk do této situace vrátí, záznamy v paměti jsou skutečně kompletní.Ve stavu zúženého vědomí se tedy do paměti zapíše řada smyslových vjemů, kterým jsme nevěnovali pozornost. V takovém případě hovoříme o nekomentovaných paměťových záznamech. To neznamená, že bych jinak musel všechny vjemy mentálně komentovat. Komentářem je myšleno, že si vjem prostě uvědomuji, že je součástí mého prožívání.Při zúženém stavu vědomí je tedy ochuzen komentář paměťového záznamu. Čím je prožívaná bolest větší, tím je komentář ochuzenější. Krajním stavem je bezvědomí, kdy je informační obsah komentáře takřka nulový.

Záznam se do paměti ukládá i při bezvědomí?

Ano. To lze demonstrovat například tím, že vedu-li někoho v regresi do jeho minulosti, je schopen si projít i dobu svého bezvědomí, ať je způsobeno úrazem či narkózou.V zúženém stavu vědomí se do paměti zapisují nekomentovaně i všechna slova, která člověk slyší, nebo si je i jen pomyslí. Takové nekomentované záznamy nazýváme engramy. Pokud se podíváme do starší psychologické literatury, hovoří se tam o engramu v širším slova smyslu jako o jakémkoliv paměťovém záznamu. My tento termín používáme v užším smyslu. Engramy jsou takové záznamy, které vznikly za přítomnosti bolesti, při zúženém stavu vědomí a mají ochuzený komentář. Souvislá řada engramických záznamů tvoří engramickou událost. Tyto engramické události jsou příčinou všech aberací. Aberace je popisována jako odchylka od normálního stavu. Já bych ji popsal jako odchylku od ideálního stavu. No a aberace se mohou projevit různými psychickými a psychosomatickými potížemi.Jestliže chceme negativní vliv engramických událostí odstranit, musíme vytvořit takzvanou korektivní událost. Ale teď narážím na to, že jsem ještě neřekl, co je to asociace.

Tak prosím řekni, co je to asociace.

Naše paměť má určité vlastnosti. Jednou z nich je prakticky neomezená kapacita. Člověk může vystudovat několik vysokých škol a nemusí mít strach, že se mu to do hlavy nevejde. Druhou důležitou vlastností je způsob vybavování, který je velmi odlišný například od vybavování z paměti v počítači. Tam musí být pro každý záznam známa jeho adresa, pomocí níž je záznam vybavován. Není-li adresa známa, musí se počítačová paměť pracně prohledávat. Lidská paměť má jiný způsob vybavování, data vybavuje na základě asociace, neboli podobnosti.Představme si, že nyní vnímám současnou situaci – tebe, pokoj, kamna, určitou atmosféru. To všechno se zapisuje do paměti. Asociativní vybavení tohoto záznamu proběhne tehdy, kdy na vstup mé paměti přijde příště nějaký údaj, který má s uloženým záznamem nějakou podobnost. Pak je jistá pravděpodobnost, že se mi uložený záznam vybaví z paměti. Pravděpodobnost je tím větší, čím je větší podobnost obou událostí. Tento záznam se mi může vybavit třeba když tě potkám na ulici. V tu chvíli si mohu vzpomenout, jak jsme tady spolu seděli a hovořili. Ještě více se mi ta událost může vybavit, když příště přijdeš opět sem. Tímto způsobem se vybavují data z paměti. Vybavením myslím vybavení dat ke zpracování do té oblasti psychiky, kde se s nimi dále manipuluje, nemam na mysli vědomi.Ještě si musíme zavést pojem restimulace. Znamená to opětné vybavení. Restimulace označuje situaci, kdy mi určitá aktuální událost připomene a vybaví z paměti dřívější záznam. Tady je třeba zdůraznit, že vybavení vůbec nemusí dojít tak daleko, abych si je uvědomil. Může se odehrát pouze do takzvaného podvědomí, někam, kde se informace zpracovávají, ale nemusejí být uvědomovány.Představme si, že byl někdo ve čtyřech letech hospitalizován a prodělal operaci slepého střeva. Pro malé dítě je obvykle takový pobyt v nemocnici traumatem. Celý pobyt i s předchozím onemocněním je jedna traumatická neboli engramická událost. Pak byl tento člověk mnoho let zdravý a třeba dnes, ve třiceti letech, najednou chodí do nemocnice někoho navštěvovat. Nemocniční prostředí mu chtě nechtě začne vybavovat do podvědomí řadu záznamů z jeho vlastní hospitalizace. Vidí doktory v bílých pláštích, cítí charakteristický nemocniční pach a to všechno mu restimuluje staré paměťové záznamy. Znovu zdůrazňuji, že si to vůbec nemusí uvědomit, na svoji hospitalizaci si nemusí vzpomenout. Pokud se takových záznamů vybaví více, nebo se budou vybavovat častěji, mohou se vybavovat i nekomentované paměťové záznamy. Bude se cítit nepříjemně nebo ho začne bolet břicho. To je projevem restimulace engramu. Restimulace se projeví zejména tehdy, je-li častá, řekněme chronická, nebo je-li jednorázová, ale velmi intenzivní. Pak může dojít k trvalému zaklíčování, kdy se data z paměti do procesoru vybaví trvale. Ale protože v době, když byla tato data pořizována, byl jejich komentář v důsledku zúženého stavu vědomí ochuzený, dostanou se při takové restimulaci do procesoru nekomentovaná data. Může to být bolení břicha nebo nějaké verbální obsahy. Jelikož procesor se chová jako hloupý počítač, nedokáže už rozlišit, že se tato data vztahují k staré události, a interpretuje je tak, jakoby platila aktuálně dnes. Jestliže by tato data obsahovala verbální výrok „musíš být hodný a musíš poslouchat“, bude se dotyčný člověk podvědomě, aniž si to uvědomí,řídit příkazem „musíš poslouchat“. Bude-li taková restimulace intenzivní, bude se chovat jako submisivněVzniká praktická otázka, dá-li se s těmito mechanismy něco dělat. Ve starých paměťových záznamech není možné ani nic přemazat, ani nic přepsat. Co se jednou zapíše, to tam zůstane.

Jak je pak možné dělat „gumování mozků“?

O gumování mozků píší bulvární plátky. Gumování mozků neexistuje v tom smyslu, že by se paměťový záznam vymazal. Lze ale způsobit, aby se určité paměťové záznamy vybavovaly obtížně. To, že si ne jaká data nejsem schopen z paměti vybavit, ještě neznamená, že tam nejsou.Nemůžeme-li v minulosti nic přepisovat ani gumovat, vzniká otázka, jestli můžeme vůbec něco udělat, abychom situaci napravili. Představme si hypotetický pokus. Engramická událost je třeba dvacet let stará. Co kdybych nyní uměle vyrobil jinou událost, která by s engramickou událostí byla obsahově identická, ale lišila by se tím, že by v ní nebyl stav zúženého vědomí? Událost by obsahovala všechny podrobnosti zcela identicky – třeba jak člověk byl jako malý hospitalizovaný v nemocnici a strašně mu to vadilo. Všechno, co tehdy prožíval, by bylo vědomě prožito a vědomím „okomentováno“. Co by taková uměle vyrobená událost způsobila? Jestliže někdy poté dojde k restimulaci první engramické události, zákonitě musí dojít i k restimulaci druhé umělé události. Restimulace funguje na základě asociace, podobnosti. Jestliže jsou dvě události obsahově identické, pak jestliže třetí událost je podobná té první, zákonitě je podobná i té druhé.Jestliže se tedy restimuluje engramická událost, zákonitě se restimuluje i událost námi vyrobená. Tím se dostanou do procesoru obě dvě. Protože událost námi vyrobená má kompletní komentář, dostane se do procesoru i on. Jelikož jsou události identické, komentář se hodí i na starou událost. Touto substitucí vyrobíme komentář pro původní engramickou událost.Nově vytvořenou událost nazýváme korektivní událostí, protože koriguje negativní aberativní vliv původní engramické události. Vytvoření korektivní události nazýváme abreakcí. No a tím jsme se konečně dostali k tomu, co je to abreakce. Dosažení abreakce je základním cílem hlubinné abreaktivní psychoterapie.

Co všechno lze pomocí hlubinné abreaktivní psychoterapie léčit?

Už jsem řekl, že lze léčit všechny psychické a psychosomatické nemoci. Pro psychické potíže to platí obecně. Léčení neuróz není problémem. Psychózy jsou léčitelné také, ale terapie je náročnější a nelze ji dělat ambulantně. Psychosomatické choroby jsou takové, které se jeví jako somatické, to znamená tělesné potíže, ale při somatickém vyšetření není žádný nález. Obvykle lze přijít na to, že potíž je psychického původu a vyléčit ji.Když si toto přečte psycholog nebo psychiatr, bude nevěřícně kroutit hlavou. Hovořím tady o příliš širokém záběru, než na jaký jsou zvyklí. Ale zkušenost to potvrzuje. Máme již zkušenost i s úspěšným léčením sexuálních deviací.Sám jsem vyléčil např. několik pacientů s migrénou. Na migrény sice existují léky, ale ne v tom smyslu že by léčily, tedy odstranily příčinu, ale že potlačují symptomy. Migrény se podařilo vyléčit tak, že si klient prošel svoje porodní trauma. Důkladným zpracováním porodního traumatu migréna zmizela.Léčit lze prakticky všechno. Jsou například lidé, kteří mají často úrazy. To je také psychického původu, je to dáno nepozorností. Řeklo by se, že když někoho přejelo auto, nemělo to s psychikou nic společného, byla to náhoda. Ale proč se dostal pod to auto? Řadu věcí si ale člověk zaviní sám svojí nepozorností. Na statistice úrazů se významnou měrou podílí malá skupina „úrazářů“, lidí, kteří mají úrazy mnohem častěji, než ostatní. Příčina bývá psychického původu, je možno ji najít a odstranit.

Kdy se hlubinná abreaktivní psychoterapie použít nedá?

Klinický psycholog, který má k dispozici uzavřené oddělení, by se mohl pouštět do čehokoliv. Ale ambulantně není možné pouštět se například do terapie hraničních psychotiků – nevyvážených labilních osobností. Jejich problémy nelze vyřešit v jednom sezení a je tam velké nebezpečí, že terapie je vychýlí z jejich problematické stability a nezkušený terapeut je tam nemusí být schopen dostat zpátky. Výsledkem bude, že pacient po takovém zásahu skončí na psychiatrii a bude z toho vinit terapeuta. On by dříve či později na té psychiatrii skončil stejně, jenomže když mu to v dobré vůli terapeut urychlí, tak už mu nikdy nevymluví, že je to jinak. Tyto lidi zkušený terapeut rozpozná velmi snadno. Pokud tuto zkušenost nemá, měl by být opatrný a nepouštět se tam, kde má jakoukoliv pochybnost.Kontraindikací je silný vliv farmak, zvláště psychofarmak, léků proti bolesti, léků na spaní a drog. Praktická zkušenost ukazuje, že pak nejsme schopni vytvořit korektivní událost a k abreakci nedochází. Biochemický mechanismus zatím není prozkoumán.Není žádoucí pracovat se ženami ve vyšším stupni těhotenství. V regresi klient mnohdy prožívá velmi silně. Prožívání stresující události může do jisté míry prožívat s matkou i dítě, ale na rozdíl od ní u něj při tom nedojde k abreakci.Nelze léčit toho, kdo o to nemá zájem, tedy proti jeho vůli. Platí to i pro malé děti. Terapie spočívá v komunikaci a malé děti ještě nespolupracují.

Kolik lidí už prošlo touto terapií s úspěšným výsledkem?

Kdy a kde?

U nás v Čechách, za dobu po kterou se touto terapií zabýváš.

To si netroufám říci. Tuto terapii dělám asi od roku 1979, mám hromadu kasuistik. Dříve jsem ji dělal osm hodin denně a věnuji se jí stále. Nicméně údaje, které mohu poskytnout, by statistiky neuspokojily. Je otázka, jestli v tomto případě je statistický přístup ten vhodný. Dám příklad. Budeš-li chtít zjistit, jestli tento vypínač funguje a skutečně rozsvěcí světlo – kolikrát ho zapneš a vypneš, aby jsi se přesvědčil, že světlo svítí? Budeš to dělat tisíckrát?V terapii nepoužívám metodu pokusu a omylu. Je možné postupovat cíleně standardním způsobem a standardním způsobem také dosahovat výsledku. Rozdíl u jednotlivých lidí je jenom v tom, že někdo je více aberovaný a jiný méně. S někým to jde rychleji a s někým pomaleji.

Jak probíhá takové typické sezení?

Rozlišil bych první sezení od těch dalších. V prvním sezení, když přijde někdo, kdo o terapii nic neví, strávím alespoň prvních dvacet minut stručným vysvětlením základů, ze kterých se vychází. Nedělám to proto, že bych chtěl klienta vzdělávat, ale aby věděl proč co děláme. Zajistím si tím jeho lepší spolupráci.Klientovi řeknu, že si bude vybavovat minulé prožitky, že si může projít porod a že může jít i před svůj porod. I v případě, kdy si dotyčný myslí, že mu to nepůjde, že tomu nevěří, už pouhý fakt, že to konstatuji, mu pomůže nějaké zábrany odbourat. Rychlost postupu totiž do značné míry závisí na tom, nakolik si dotyčný člověk vytváří zábrany. Každý, kdo přijde na terapii, je do nějaké míry ochoten spolupracovat, protože se chce zbavit svých obtíží. Lidé často předem říkají: „Se mnou to nepůjde, já si pořádně nepamatuji co jsem dělal minulý týden, natož abych vykládal, co jsem dělal před mnoha lety“. Pak je otázkou mé profesionální zručnosti, aby si klient potřebné vjemy vybavil.Takže v prvním sezení vysvětlím základy teorie a pak velmi stručně vysvětlím standardní otázky, které se při regresi používají. Vysvětlím, jak tyto otázky a příkazy chápat a jak na ně reagovat, aby komunikace byla jasná a jednoznačná.V dalších sezeních už vše probíhá stále stejně. Ať se jedna o psychosomatické potíže, neurotika, nebo pacienta s migrénou, postup je pokaždé až jednotvárně stejný. Jednotliví terapeuti se liší jenom tím, jak dobře a rychle dokáží klienta vést do jeho minulosti.Představme si, že někdo přijde s bolestmi hlavy a chce se jich zbavit. Vysvětlím mu tedy postup a požádám jej, ať se posadí, zavře oči a nechá je zavřené, dokud neskončíme. Pak může dialog vypadat například takto:„Kdy vás naposledy bolela hlava?“ „Mně bolí vlastně pořád.“„Kdy vás v poslední době bolela hlava zvlášť silně?“„Včera odpoledne to bylo zvlášť hrozné.“„Jděte k včerejšímu odpoledni“ (tím myslím, ať se tam v duchu přenese). „Jsem tam.“„Jak dlouho to trvalo?“„Asi hodinu.“„Běžte na začátek a řekne mi, co vidíte.“ „Vidím manželku u dveří.“„Projděte od tohoto okamžiku celou hodinu.“Tím myslím, aby událostí procházel v přítomném čase: „teď přicházím domů, otvírám dveře, bolí mě hlava, beru si mokrý hadr, dávám si ho na hlavu, lehám si na kanape…“ atd. Ne aby jenom vzpomínal, co dělal včera. To jsem mu vysvětlil už na začátku.Nechám ho projít událostí několikrát za sebou a tím asociativně pracuji s jeho pamětí. Při každém průchodu se mu zcela automaticky, aniž by na to myslel, vybavují starší podobné události, ve kterých jej také bolela hlava. Po několika průchodech se zeptám:„Je nějaká podobná časnější událost?“ Tím míním podobná ve smyslu stejného bolení hlavy.„Týden před tím, když jsem šel z fotbalu, mě strašně bolela hlava.“Tuto událost pak zpracujeme stejným způsobem. Tak můžeme pokračovat porad dal, až se dostaneme k události, kde se mu skutečně něco stalo s hlavou, například kdy jako dítě spadl se schodů a udeřil se. Velice často bývá bolení hlavy z porodního traumatu.Když se dostaneme k příčinné události, procházíme ji víckrát. Pokud je to skutečně takzvaný primární engram, lze při tom pozorovat řadu ukazatelů, že se při procházení skutečně vytváří korektivní událost. Zatím co v předchozích procházených událostech jej hlava bolela čím dál tím víc, v okamžiku vytváření korektivní události bolest hlavy mizí. V dalších průchodech mizí nejen somatické příznaky, ale i negativní emoce. Nastupuje euforie a klient se subjektivně cítí dobře. Je to pozorovatelné i objektivně, vidím na něm, že se začíná usmívat. Pokud se při terapii používá měření psychogalvanické reakce, lze ukázat, že v okamžiku abreakce má psychogalvanická reakce zcela charakteristický průběh.

V léčebném procesu se obvykle klientovi vybavují události z jeho minulých životů. Lze to považovat za důkaz pravdivosti teorie reinkarnací?

Ne. Pokud si někdo vybavuje své minulé životy, nijak to nedokazuje, že se to skutečně stalo. V rámci terapie ani takový důkaz nepotřebujeme. Člověk například zpracuje událost, u které má pocit, že proběhla třeba před dvěmi sty lety. Z terapeutického hlediska je podstatné, že jestliže ji zpracujeme jakoby se stala před půl rokem, klient se zbaví svých dnešních potíží. Pokud někdo předem říká, že na reinkarnace nevěří, odpovídám mu, že ani věřit nemusí. Pokud se mu bude něco podobného vybavovat, může to pokládat za produkt své fantazie. Pokud to zpracujeme, jakoby to byla reálná vzpomínka, tak mu to pomůže. Lidé většinou přicházejí proto, aby se zbavili svých obtíží, nikoliv proto, že by se chtěli přesvědčit o svých reinkarnacích.Na druhé straně se řada regresních terapeutů zabývala snahou o exaktní ověření výpovědí jejich pacientů, kterým se vybavoval minulý život. Pokud pacient vypráví o minulém životě třeba před sto lety a ten se odehrával v kulturní zemi, kde se vedou matriky, není zásadním problémem zjistit, že člověk toho jména tam skutečně tehdy žil. Potvrzuje se, že lidé si nevymýšlí. Vybaví-li se někomu, že za druhé války padl jako námořní kapitán na určité lodi v konkrétním místě, není tak velký problém zjistit, zda se v danou dobu tato loď skutečně potopila. Takových prací byla dělána řada a pravdivost výpovědí pacientů v regresi se vesměs potvrzuje.Zlé jazyky a skalní oponenti říkají, že pacient předem něco četl nebo viděl. Myslím, že nemá smysl ztrácet čas s autory takových výroků. Tito lidé k možnosti regrese přistupují zásadně negativisticky, přesvědčit je nelze a nemá smysl se o to pokoušet.

Lze se pomocí hlubinné abreaktivní psychoterapie „vyptávat“ na podrobnosti svých minulých inkarnací, například co jsme si dříve prováděli se svým současným partnerem?

Pokud chci dělat regresi z důvodů zvědavosti či výzkumu, není podle mě vhodné zrovna tím začínat. Jestliže někoho zajímá, co dělal ve třináctém století, a představuje si, že po půlhodinovém sezení to bude vědět, bude pravděpodobně zklamán. Pokud by se někdo o svou minulost zajímal opravdu hlouběji, měl by přistoupit na to, že bude tuto záležitost dělat delší dobu systematicky, aby se nejprve zbavil alespoň těch nejzávažnějších engramů. Jestliže je zpracuje, tak nejen že se bude cítit lépe a zdravěji, ale cesta do minulosti se mu tím zprůchodní. Když si potom vybaví třeba nějakou událost ze třináctého století, nejprve bych se podíval, jestli tam není nějaké trauma, které bych zpracoval. Pak už není problém zjišťovat tam další podrobnosti. Ano, lze to, i takové věci jsme dělali a vypadá to velice zajímavě.

Z jakých teoretických základů hlubinná abreaktivní psychoterapie vychází?

Vychází se z toho, že příčinou potíží je trauma prožité v minulosti.

Myslím tím čí je to původně myšlenka?

Tato myšlenka je velice stará a autorů je mnoho. Už Freud ve svých ranných pracích, ještě než se dal na psychoanalýzu, pracoval s hypnózou a prováděl hypnotickou regresi s hysterkami. S údivem konstatoval, že když své klientky dovedl do dětství, objevilo se, jak je to v paměti všechno chronologicky uspořádáno, a když si to klientky všechno dobře vybavily, ulevilo se jim. O mechanismu abreakce, tak jak jsme tu o něm mluvili, sice ještě nic nevěděl, ale konstatoval výsledek.Jeden známý bádá na poli egyptologie. Vyslovil domněnku, že tato technika byla známa již starým Egypťanům a že již zasvěcenci Osirise se těmito věcmi zabývali. Takže…

Jak se k fenoménu hlubinné abreaktivní psychoterapie staví naše oficiální psychologie?

Dnes je situace jiná, než byla před deseti lety. Zdůraznil bych, že nejen u nás, ale i v celém světě. Nabývá na síle nový proud, kterému se říká transpersonální psychologie, a do kterého spadá i tato psychoterapie.Řada lidí se poněkud mylně domnívá, že za minulého režimu nebylo možné dělat nic, kde by se hovořilo o reinkarnaci. Vládnoucí ideologie to tehdy sice nedovolovala, ale totéž platí i dnes, zejména u té, jak říkáš oficiální psychologie. Podívejme se do historie psychologie v devatenáctém a dvacátém století. Devatenácté století bylo věkem elektřiny a páry. Tehdy se psychologie chtěla exaktností přiblížit takovým vědám, jako je matematika, fyzika a chemie. Vyhraněným produktem takového postoje je ranný americký behaviorismus. „Protože nějaké vědomí nejsme schopni ani vidět, ani měřit, je to pojem, který nás nezajímá, a nebudeme se jím proto vůbec zabývat.“ Pokud se někde pracuje s parapsychologií, je většinou snaha i na ni nazírat čistě materialisticky. Takový přístup k věci s různými odstíny platil v univerzitních kruzích ještě i po celé dvacáté století. Nebylo možné, a do značné míry to není možné ani dnes, vyjít s nějakou reinkarnací. Ostatní kolegové by prohlásili: „Ale pane kolego, to je nevědecké!“ Výsledkem je pak společenskovědní znemožnění dotyčného autora. Není to tedy jenom otázka ideologie, která tady vládla za předchozího režimu, je to dáno celosvětovým vývojem psychologie v posledních dvou stoletích. Díky nástupu transpersonální psychologie, kam spadá například také holotropní dýchání, se ale situace začíná měnit.

Kdo se může hlubinnou abreaktivní psychoterapii naučit?

To myslíš jako z hlediska požadovaného IQ?

Například psychoanalytikem se může stát jen málokdo, vstupní podmínky na vzdělání a praxi adepta jsou velice náročné.

Tam je to do značné míry otázka byznysu, nepřipustit si nové lidi do svého cechu, pak by nás bylo moc a obchody by už nebyly takové…Z hlediska technického se hlubinnou abreaktivní psychoterapii může naučit každý, kdo má zdravý selský rozum. Abys mohl dělat tuto terapii dobře a s úspěchem, nestačí znát pouze formálně teorii a sled příkazů. V průběhu terapie musíš navazovat mentální kontakt s klientem, což lze nacvičit. Kdo chce být úspěšným terapeutem, měl by mít určitou vytrvalost a schopnost koncentrace. Není to jenom otázka rutiny, algoritmu, který na klienta nasadím a půjde to samo. Musí tam být i určitá mentální práce terapeuta, která na první pohled není vidět, ale kdo ji nedělá, nemá výsledky.Teorii se lze naučit z knížky Informační teorie psychiky a praktický postup je popsán v knížce Cesta do vlastní minulosti. Obě tyto knihy jsou běžně k dostání. Když jsem je psal, měl jsem pocit, že je to popsáno křišťálově průzračně. Bohužel praxe mě přesvědčuje, že pro mnoho lidí to tak jasné a průzračné není. U řady lidí to může být nezvyk více abstraktně uvažovat. Pořádáme kurzy, na kterých vidím, že pro řadu lidí není jednoduchá ani praxe. Je to dáno tím, že lidé mají řadu vlastních aberací, které jim v provádění terapie brání a proto se jich potřebují napřed zbavit.

Na kurz se může přihlásit zcela kdokoliv?

Zcela kdokoliv. Osobně na kurzu nejvíc vítám takové, pro které je psychoterapie povoláním, tedy kvalifikované klinické psychology, protože chci, aby si efektivitu tohoto postupu vyzkoušeli právě ti, pro které je psychoterapie zaměstnáním.

Nemáš obavy, že takto zveřejňované know-how bude zneužíváno?

Řekni mi, co kdy lidé vymysleli a při tom to nebylo zneužito.

Třeba paní doktorka Foučková si svoje know-how střeží a nezveřejňuje je.

Dobře, ale opakuji otázku. Řekni mi, co z toho, co lidé vymysleli, nebylo zneužito.

Jasně, zneužít lze všechno.

A také, pokud vím, všechno zneužito bylo. Asi i toto bude zneužito, to se nedá nic dělat. Nemůžeme přistupovat k věcem tak, že je nebudeme dávat k dispozici ostatním z obavy, že by je někdo zneužil. To bychom dnes museli zastavit veškerý výzkum. Je-li vymyšleno letadlo, které letí čtyřikrát rychleji než zvuk, první ho zkonstruují a použijí vojáci. Má-li někdo strach ze zneužití, měl by uvažovat o tom, jak působit na lidi, aby žili harmonicky a nehádali se. Všechno se bude zneužívat, pokud budou lidé aberovaní.

Chtěl bys na závěr něco vzkázat čtenářům?

Ano. Pokaždé, když na se na kurzu začne o těchto věcech hovořit, vždycky se zákonitě přihlásí několik lidí s otázkou „prosím vás, není to nebezpečné?“ Řekl bych, že z těchto lidí hovoří jejich engramy. Projevují se tak jejich aberace, kvůli kterým žijí pořád ve strachu, že je cokoliv může ohrozit.Mezi lidmi se v souvislosti s regresními terapiemi tradují strašidelné historky o tom, že někdo si vybavil něco ze čtrnáctého století a pak v něm „zůstal“. Doporučuji každému, kdo se takovou historku doslechne, aby ji hned nevěřil, vyptal se na podrobnosti a dotyčného „zanechaného ve čtrnáctém století“ našel a sáhl si na něj. Obvykle se ukáže, že to není pravda.Jestliže se čtenáři chtějí opravdu něco dozvědět, ať se přesvědčí vlastní zkušeností a přihlásí se třeba na kurz. I když někdo nechce přímo dělat terapeuta, kurz mu otevře jiný pohled na svět. Najednou pozná, že věci jsou trochu jinak, než si doposud myslel. Podstatné je, že to dnes už může poznat vlastní zkušeností.

Tázal se a zapsal Jan Havelka

(Rozhovor byl připraven pro časopis Baraka v létě 1997)

Dalším úskalím může být nedokončený audit. Jedná se o situaci kdy terapeut nedostatečně zpracuje dané trauma a ukončí sezení. U klienta nedošlo ještě zcela k odeznění účinků traumatické události a v tomto stavu odchází ze sezení. Následně pociťuje vliv daného traumatu v běžném životě. Zde je nutno sezení zopakovat a dané trauma zcela zpracovat. O úskalích regresní terapie, která by však nebyla řešitelná, nevím.

Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“

„Hm?“, Malinká duše teď byla trochu zmatená.

„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“

„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“

„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“

„Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“

„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.

Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak. „Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“

„Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše.

„Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“

„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“

„Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“ řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“

Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“

„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“

„Dobře,“ řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“ „Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“

V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.

„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“ Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.

V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“

„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“

„Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“

„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“

„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“.

Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“

Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se, „co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“

„Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“

„V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“

„Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“

„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“

„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“

A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.

Neale Donald Walsh